Co vás dokáže udržet při životě, když proti vám stojí celý svět a vy jste ještě dítě? Ema Černá, hrdinka příběhu inspirovaného skutečnými osudy, nakonec najde odpověď i na tuto otázku. Vůle k přežití je totiž víra v sebe sama, víra, že kdesi daleko, možná až v Americe, čeká někdo, komu na vás záleží. Ema Černá na své cestě zdolá útrapy dětského domova, pěstounské péče i „pasťáku“. Amerikánka je sondou do historie Československa 80. a 90. let, ale stejně tak jde o ryze současné drama o svobodě, vydělenosti a touze žít.

“Žijeme ve světě, který obývá osm miliard lidí. Když se narodil můj tatínek, byly nás čtyři miliardy... Mladí lidé se v tomto světě denně konfrontují s povrchně šťastnými identitami vytvářenými na sociálních sítích. Vyrůstají ve světě, kde je stále snazší cítit se jako nedostatečný či dokonce zbytečný člověk. Amerikánka vypráví o životě dívky, která úzkost z nepotřebnosti a vydělenosti zosobňuje. Svým příběhem nabízí mladému člověku autentický a pravdivý postoj k takovým pocitům a stává se mu inspirací.” Viktor Tauš

“Může se iluze, víra, za kterou se člověk postaví, stát stejně pevným opěrným bodem lidské osobnosti, jako autentická zkušenost?“

Hlavní představitelka se upíná k vizi amerického tatínka, který pro ni ztělesňuje veškerou lásku, bezpečí i budoucnost. Dívce nedochází, co se vyjevuje divákovi: otec v USA je pouhým výmyslem staršího bratra, vykonstruovanou iluzí, která má pomoci sourozencům přežít bezohledný režim dětských domovů; iluzí, která opuštěné dívce dodává sílu. Tu sílu, která podobně postiženým zajatcům sociálního systému i kruté doby neúprosně chybí.

Emě Černé se nakonec podaří zvládnout veškeré útrapy i nástrahy a v jedné chvíli se dočká osobní i společenské svobody. Rok 1989 jí otevírá cestu k možnosi opustit svou zemi a vycestovat, ale také cestu k realitě. Divákovi je jasné, že někde před ní, ať už to bude kdekoliv, na ni čeká ztráta životní iluze. Na druhé straně je ale zřejmé, že Ema Černá překonala své dětské prokletí a míří k dospělosti. Od teď bude žít z povědomí o vlastní síle a schopnosti čelit osudu i vlastním chybám.”

“Amerikánka se ke mně vrací téměř dvacet let. Toužil jsem ji natočit jako svůj druhý film, po Kanárkovi. Nebyl jsem toho ale schopen, neb k vyprávění jejího příběhu jsem potřeboval dospět. Hledání těch správných otázek a někdy i odpovědí vyžadovalo v tomto smyslu poctivost k sobě samému. Bylo třeba počkat.

Smyslem vyprávění příběhu inspirovaného skutečným osudem ženy, kterou jsem potkal na ulici v čase, kdy jsem sám žil jako bezdomovec, bylo vzít ji jako postavu za ruku a pomoci jí na její cestě udělat taková rozhodnutí, která by jí, vzdor danému údělu, pomohla dojít k happy endu.

Pokud nezbytnost dospění v osobním smyslu vztáhnu na řemeslo vyprávění příběhu, ústřední otázkou tvorby bylo: Jak vyprávět sociální drama, aby ho diváci chtěli nejen vidět, ale chtěli se k němu vracet? Jak vyprávět příběh ženy, o kterou svět nikdy nestál, aby se stala jeho hrdinkou a současnému mladému divákovi inspirací?

Během dvaceti let přemýšlení o těchto otázkách jsem příběh s různými autory artikuloval do rozličných podob, které vznikají na platformách různých médií. Smyslem je postupné pronikání příběhu mezi stále širší publikum a tedy zvětšování jeho společenské relevance. Ambicí je dosáhnout toho, aby v čase exploatace celovečerního filmu byla Amerikánka součástí obecného kulturního povědomí a aby se tak jeho uvedení v kinech stalo událostí nejen kulturní, ale i společenskou.”